právě hraje
PSLOUCHEJ
ŽIVĚ
HANÁPLAY SKYROCKPLAY
 
 

ROZHOVOR: Barbora Englischová

20. 04. 2026 - 08:00 |
Detox života začíná tam, kde přestaneme utíkat sami před sebou

Dlouhé roky působila v krizovém managementu, dnes její projekt Detoxikuj život sledují desetitisíce lidí. Barbora Englischová pomáhá ostatním najít cestu z toxických vztahů, nastavit si zdravé hranice a převzít odpovědnost za vlastní štěstí. Jak poznat, že žijeme v destrukci, a proč je tak těžké říkat „ne“? O tom se pobavil moderátor Marek Berger v rozhovoru, který si můžete nyní buď poslechnout nebo přečíst v přepisu.




Tvůj příběh je neobvyklý. Dlouhé roky jsi pracovala v krizovém managementu. Pamatuješ si na ten zlomový bod, kdy sis řekla: „Takhle už to nejde, musím to změnit“?

Pamatuji si to úplně přesně. Zlom přišel, když jsem pracovala v krizovém managementu v Praze a ve firmě docházelo k docela silnému mobbingu. Rozhodla jsem se, že musím něco změnit. Věděla jsem i, co chci dělat. Problém ale byl, že jsem tam potřebovala ještě, z mého současného pohledu nesmyslně, za každou cenu  ještě chvíli zůstat. Financovala jsem totiž školu v rovníkové Africe a chtěla jsem na to rychle vydělat peníze.

Tvůj projekt Detoxikuj život sledují desetitisíce fanoušků. Co si pod tím pojmem máme reálně představit? Je to o odříznutí se od všeho negativního, nebo spíš o tom se s ním naučit pracovat?

Je to o prospěšném způsobu života. Znamená to naučit se přijmout i to, co se od sebe snažíme nejvíce odstčit. Právě po tom přijetí totiž postupně přichází svoboda a s ní i možnost vědomě vytvářet to, co chceme opravdu žít.

Často mluvíš o tom, že lidé, a obzvlášť ženy, si neumí nastavit osobní hranice a neumí říkat ne. Proč je to pro nás tak těžké?

Protože v tom vyrůstáme. Spousta dětí je vedena k tomu, že se musí podvolit, aby byly přijímány. Často si to rodiče ani neuvědomují, ale padají věty jako: „Když uděláš tohle, budu na tebe mít čas,“ nebo „Když nebudeš dělat tamto, bude tě mít maminka raději.“ Z takových desítek, ne-li stovek, vět pak pramení naše neschopnost nastavovat si hranice.

Ve svých textech zmiňuješ, že máme tendenci padat do role oběti nebo obviňovat okolí z toho, že se nám nedaří. Jaký by měl být v takové situaci první krok?

První krok je si to přiznat. Připustit si, že v roli oběti jsme a že dáváme pozornost vnějším vlivům, které z našeho destruktivního pohledu formují to, co žijeme. Pokud se dokážeme zastavit a říct si, že nám tato role nesvědčí, dokážeme se odrazit a tu realitu změnit.

Velkým tématem jsou toxické vztahy, ať už s partnerem nebo s rodičem. Jak poznám, že v takovém vztahu žiju, když už jsem v něm třeba dlouho a tak nějak jsem si zvykl?

Není mi dobře. Toxický vztah dokáže každý z nás odhalit, ale málokdy si to chceme připustit. Necítíme se dobře, nevěříme si, ztrácíme sebehodnotu a pochybujeme o vlastních názorech. Partner nebo partnerka nás znejisťuje na všech úrovních, až jsme postupně odříznuti od lidí, kteří by nás podporovali, a soustředíme se jen na osobu, která nás ponižuje a táhne směrem dolů.

S tím souvisí vnitřní tlak a bolest, před kterými často utíkáme – třeba k sociálním sítím. Ty jsi v online prostředí také aktivní. Jak najít zdravý balanc a nenahrazovat si skutečnou lásku lajky?
Je to o tom, kam dáváme pozornost. Pokud věnujeme pozornost tomu, co v nás vyvolává inspiraci a chuť dělat něco prospěšného pro náš život, je to v pořádku. Pokud se ale věnujeme činnosti, která z nás energii jen vysává, je to pro nás špatně – a je jedno, jestli je to v reálném nebo online světě.

Když nás přepadne „depka“ nebo vyčerpávající situace, co v tu chvíli dělat, abychom nepropadli panice?

Technik je spousta. Velmi jednoduchá a účinná je technika „raz, dva, tři“. Nadechnete se na tři doby, zadržíte dech na tři doby a pak vydechujete nadvakrát (opět na tři a tři doby). Dojde tím k uvolnění napětí a stresu. Byť to zní banálně, v krizovém momentu to mnoha lidem pomůže. Dojde k tomu, že se v nás uvolní to napětí a stres, který se v krizové situaci většinou spouští.

Denně na tebe lidé přenášejí své bolesti a životní prohry. Kdy jsi naposledy po nějakém příběhu nemohla usnout nebo ti bylo úzko a co je tvůj ventil, když už meditace a dýchání nestačí?

Já obecně moc nespím. Ve chvíli, kdy se do mého energetického pole propisují těžké příběhy, většinou kolem malých dětí, řeším to tvorbou. Jdu něco vytvořit do společného prostoru, například píšu knihu.

Tvůj projekt Detoxikuj život, je to o vědomém životě, o sebelásce, o hranicích. Je nějaký „zlozvyk“ nebo vlastnost, kterou si vědomě hýčkáš, protože tě dělá normálním chybujícím člověkem?

Chybující bytosti jsme všichni. Konkrétní věc mě teď nenapadá, ale z mého pohledu je fajn, když si člověk při každém pochybení dovede říct, že díky té chybě roste, místo aby se za ni peskoval.

Lidé tě berou jako maják. Ty sama to slovo ráda používáš. Máš i knížku na tohle téma. Tvá slova jsou mnohé návodem. To je, za mě, velká zodpovědnost. Stalo se ti, že ses podívala na své starší texty, co jsi psala v úplných začátcích, a řekla si, že už to dnes neplatí nebo že ses spletla?

Určitě se to stát může, ale já zpětně své texty nečtu. Asi bych to poznala ze zpětných reakcí, které by ke mně doputovaly, ale zatím se tak nestalo.

Při nastavování vlastních hranic z našeho života často odpadnou lidé, kteří s námi už neladí. Je někdo z tvé minulosti, koho jsi musela pustit, ale vlastně ti dnes chybí?

To je krásná otázka. Pustila jsem spoustu lidí, ale nejsem si vědoma, že by mi někdo chyběl z toho hlediska, že bych ten krok neudělala.
 

Ozvěte se nám

Procházka pamětí Radia Haná - vracíme vaše vzpomínky!!